Srpen 2020

V sobotu 22.8. máme s Romanem sraz na mlejně v Hořicích, vyrážíme kolem 4 odpoledne a o půlnoci zaléháme na spaní v autě nahoře na Furka pasu.

Do nástupu cesty na chajdu do vesnice Gasenried dojíždíme v neděli kolem poledne. Na placeném parkovišti hazím všechny drobné do automatu - máme parkovné na dva dny. Pro jistotu si fotím automat s odkazy na appky kterými je možné prodloužit parkovné. Po necelých 4hod výstupu jsme na chajde Bordierhütte ve 2880m. Doladujeme jaký postup další den volit, nakonec se rozhodujeme žě ráno ve 4 snídaně a vyrazíme nahoru po ledovci.

Lehce po 4 ráno s čelovkami jdeme nejprve po cestě k nástupu na ledovec dobře označené odrazkami. Jakmile ty končí a cesta je znacena jen hromádkami kamení, okamžitě se ve tmě ztracíme a nakonec místo na ledovec směřujeme mimo plán doleva na hřeben nejprve na Kleines Biegerhorn, kde jsme krátce po rozednění. Pokračujeme po dobře čitelném hřebeni na Gross Biegerhorn a dál přes Balfrin Nordwestgipfel až na hlavní vrchol Balfrin. Z něj sestupujme přes jeden mezivrchol na ledovec Riedgletscher.

Je něco před polednem. Po ranním bloudění a přelézání suťovisek se nakoncec rozhodujeme pro to, že hlavni cil - Nadelgrathorn - si necháme až na zitra a jdeme hledat sestupovou cestu po ledovci. Celkem se nám daří a kolem 1 odpoledne si dávám pivko na chatě a jdem dospat tu noc.

Hlavni výšlap tedy zahajujeme v úterý budíčkem ve 2 ráno. Už ve čtvrt na tři vyrážíme od chajdy, před námi jedna smíšená dvojice, kterou nakonec predhoníme až v samotném závěru hřebene, ale druhá smíšená dvojka nás předhání svižným tempem ještě před sestupem na ledovec. Díky nim máme vodítko pro noční výstup suťoviskem na hřeben, kam se dostáváme ještě z úplné tmy.

Před 9 jsme konečně, po prelezení několika předvrcholů, na první čtyřtisícovce - Dürrenhorn. Hřeben je značně rozdrbaný, nestále přelézáme věžičky, stále dokola stoupáme a sestupujeme. Některá místa jsou odjištěna smyčkami, na jednom se slaňuje vlevo asi 10m na galerii - naštěstí se mi daří včas zachytit Romana před slanením celé délky vlevo od hřebene někam dolu, protože ta galerka s pokračováním cesty je trochu za rohem a zprvu neviditelná.

Celkem dost fičí takže oba vytahujeme péřovky a počasí se - v rozporu s dobrou předpovědí - průběžně zhoršuje. Překonáváme druhou čtyřtisícovku Hochberghorn a to už se kolem hřebene žene první solidní bouřka. Roman navrhuje jediný možný nouzový sestup vpravo dolu na Hochberggletscher a na Domhütte. Bouřka se ale naštěstí drží trochu stranou a tak pokračujeme.

Počasí se dál kazí, vpravo od hřebene vidíme černá bouřková mračna "ptačí křídla", snažíme se postupovat co nejrychleji, což má za následek že na třetím čtyřtisícovém vrcholu v řadě - Schrecknadelhorn - jednak ztrácíme cestu a dostáváme se do hodně blbého nejistitelného traverzu vpravo od hřebene, a pak Roman kvůli úspoře času nesundává mačky na skalní části hřebene a láme se mu jedna z maček. Následuje už trochu krizová situace s další bouřkou v pozadí a s pokusem o nouzové upevnění zbytků mačky pomocí smyček na botu a co nejrychlejší postup jedinou možnou cestou po firnovém hřebeni směrem na Nadelgrathorn. Ten míjíme traverzem vlevo po firnových polích vysoko nad ledovcem, kde obcházíme tu jednu smíšenou dvojku z rána.

I s provizorně opravenou mačkou se dostáváme na vyšlapanou cestu mezi vrcholem Nadelgrathorn a nižším Ulrichshorn. Tady se v půl jedné odpoledne odvazuju a jdu si sólo dolézt ten kousek nahoru na Nadelgrathorn, zatímco Roman sestupuje do sedla Windjoch. Po zdolání vrcholu a dvou rychlých vrcholových fotkách jsem za půl hodiny u něj a nalézám ho jak opět provizorně upevňuje mačku.

Navazujeme se a Roman zkouší sestup ze sedla Windjoch rovnou dolu na ledovec. S masivním odtátím ledovce se však dříve používaná sestupová cesta nejeví bezpečně schůdná, a tak se po několika desítkách metrů vracíme nahoru do sedla a pokračujeme po hřebenovce na vrchol Ulrichshorn. Z něj už sestupu na ledovec nic nebrání a kolem půl 3 jsme na ledovci. Dost utahaní sledujeme celkem apaticky stopu po ledovci a doufáme ve svou štastnou hvězdu. Stopa vede až na pravý okraj ledovce, kde však mizí před neprostupnými trhlinami. Se stěstím po překonání několika velkých trhlin po mostech nacházíme kus souvislého sněhového pole se zřetelnými stopami po kterých se dostáváme na souvislou spodní část ledovce a před pátou odpoledne sedám do rozkládacího lehátka před chajdou a v paprscích pozdně odpoledního slunce si vychutnávám zatraceně zasloužený korbel pifka!

Původní obava, že budeme muset sestoupit k autu ještě ten večer se nastěstí nenaplnila, v chajdě je i přes koronavirem sníženou kapacitu volno a tak výlet zakončujeme až další den dopoledne 3 hodinovým sestupem.

Zpět na hlavní stránku