Peak Lenina je bezesporu atraktivní cíl. Výška 7 134 m.n.m a nepříliš snadná dostupnost není však to jediné, co je na tomto kopci zajímavé. Hora leží na hranici mezi Tádžikistánem a přírodně nesmírně zajímavým Kyrgyzstánem. A právě odtud vede nečastější přístupová trasa.
Se spolulezcem Rudou Klímou jsme zvolili k výstupu méně frekventovanou cestu severní stěnou a ne "normálku" (přes vrchol Razdělnaja a dále po hřebeni). Severní stěna není obtížná svoji strmostí, která je v průměru 40-50°, ale jsou zde místa, kde to bez maček a zaseknutého cepínu nejde, hrozí zde lavinová pole a seraky.
Sezóna na piku Lenina začíná v půlce července a končí koncem srpna. V daném časovém rozmezí se o vrchol pokouší v průměru kolem 800 lidí. My jsme si zvolili dobu těsně předcházející horolezecké sezóně. Do základního tábora jsme dorazili již 27. června a byli jsme tam prakticky sami. Horu jsme měli před sebou ještě panenskou.
Plán aklimatizace jsme vytvořili podle informací získaných ještě před cestou. Klíčovou roli v nich měl hrát ze základního tábora (BC, 3 600 m.n.m) dobře dostupný a lehký vrchol s výškou 5 800 m.n.m. Pro nelezce Tomáše, třetího člena naší výpravy, to měl být jeho výškový rekord. Ve skutečnosti tam však žádný takový vrchol nebyl, a tak nám po prvním dnu a seznamovacím výstupu do sedla Putěševstvěníků bylo jasné, že veškerá aklimatizace se bude odbývat na kopci samotném. Hned následujícího dne jsme tedy pobrali věci, a v 8 ráno, opět přes sedlo Putěševstvěníků (4.200 m.n.m, nakonec jsme přes něj přecházeli 5x) jsme vyrazili do tábora jedna (C1, 4 300 m.n.m). V plné sezóně tuto jednodenní vynášku absolvují i koně s nákladem. Pro nás to bylo těžko prostupné bludiště zvláště ve spodní, kamenité části ledovce. Cesta nebyla nijak značena, jenom místy jsme našli zbytky mužiků z minulého roku, ale pohyby ledovce způsobily, že původní cesta už nebyla většinou schůdná. Tříhodinový výstup po vlastním ledovci jsme díky zpoždění v bludišti absolvovali až odpoledne. Ledovec nebyl pokrytý nový sněhem, ale i tak jsme - samozřejmě navázáni - čekali v každém okamžiku pád do trhliny. Ani zde nebyly žádné orientační body. Netušili jsme vůbec, kde by se mohl nacházet tábor. Až mrtvola koně nám ukázala, že se zřejmě pohybujeme blízko původní cesty.
Další den jsme s Rudou již nalehko podnikli aklimatizační výstup do našeho C2 v severní stěně. Jestliže jsme si mysleli, že velký ledovec dole (s mrtvým koněm) je tím nejnepříjemnějším co se ledovcových trhlin týče, čekalo nás nemilé překvapení. Trhliny byly všude. Nejvíce v ohybu, ale i výše ve stěně. Některé široké pár desítek centimetrů, jiné jako vrata... Navíc během ranního výstupu byl sníh ještě poměrně zmrzlý a dobře únosný. Ale odpoledne při návratu z C2, kde jsme si připravili plato pro stan a zanechali trochu zásob, bylo překonávání trhlin o mnoho horší. Slunce za poledne pálilo tak, že pouhý odraz od okolního sněhu stačil ke spálení všech exponovaných částí obličeje i pod vrstvou krému. Za bezvětří bylo nesnesitelné vedro (kvůli slunci bylo nutno mít dlouhé rukávy a kalhoty) a ze sněhu byla kaše. Oba jsme se střídavě propadali po pás do děr ve sněhových mostech a probořené nohy se jen bezmocně klátily nad černou propastí trhlin. Bylo to velmi nepříjemné a zařekli jsme se, že příště přes tuto část stěny půjdeme jedině brzy ráno. No, to jsme ještě netušili, co nás zde čeká…
Sešli jsme zpět do C1 a následujícího dne dolů do BC. Základní tábory jsou vlastně dva. Jeden spodní, ve výšce 3 600 m.n.m, kde nás vysadil gázík, a druhý horní, o 200 m výše, ale hlavně o celých 5 km blíže k C1. Mezi nimi je jenom dlouhá zvolna klesající, mírně zvlněná louka, na které se pasou ovce a koně místních pastevců.
V BC (3 600m) jsme si naplánovali odpočinek, ale už po jednom dni jsme se cítili velmi nervózní kvůli počasí. Ačkoliv nám jeden večer v C1 drobně nasněžilo, až doposud bylo prakticky stále krásné počasí. Naší sousedi, kazašští horolezci, kteří si budovali BC pro komerčních klientelu a očekávali příjezd svého juniorského reprezentačního družstva, nám zasvěceně vyprávěli, že nepamatují takové období krásného počasí. Popisovali nám, jak měli metr sněhu v BC a tvrdili, že současné pěkné počasí vydrží ještě tak 5 dnů. To byla přesně doba potřebná k úspěšnému výstupu a sestupu. Zkrátili jsme proto odpočinek a vyrazili další den opět nahoru. Vyrazili jsme večer a cestou jsme spali venku pod širákem za sedlem Putěševstvěniků, ještě před ledovcem, abychom si rozložili tu dlouhou a nepříjemnou etapu z BC do C1 a také abychom šli po ledovci co nejdříve ráno. Do C1 jsme tak došli brzy dopoledne a měli jsme zbytek dne na odpočinek. Večer jsme ještě přešli ledovec a spali prakticky pod nástupem.
I když jsme z předsunutého C1 vyráželi velmi brzy, byla tentokrát spodní část stěny v ještě horším stavu než posledně. Cesta, kudy jsme se před čtyřmi dny vraceli, byla prakticky neschůdná. Dokonce i ve sněžnicích jsme se neustále bořili do trhlin tam, kde jsme před tím prošli bez nich. Museli jsme hodně odbočit od naší původní linie výstupu, a při té příležitosti jsme objevili zbytky zohýbaných žebříků, které sloužily k zafixování cesty v předchozím roce.
Celou noc v C2 (5 500 m.n.m) bylo nezvykle teplo. Bylo to divné, zvláště když jsem si vzpomněl, že jsem na webu před výletem četl zážitky, jak v červenci naměřili ve stanu -26°C Největším zklamáním ale byl ráno pohled ze stanu: vidět nebylo nic. Jen mlha, mraky. Za chvíli začalo drobně sněžit, a to byl pro nás srozumitelný signál k ústupu.
Cesta dolů byla nejhorší ze všech. Velké teplo přes noc (prakticky nemrzlo) způsobilo nejen neúnosnost povrchu, ale dokonce i pohyb samotného ledovce, takže naše včerejší stopa nahoru byla přerušena novými mohutnými trhlinami. Náš sestup v nejexponovanějších částech končil několikahodinovým plazením přes trhliny s přetahováním batohů na laně mezi námi.
V C1 jsme zůstat nemohli, protože jídlo a hlavně benzin jsme měli jen na jeden pokus. Následoval tedy sestup až do BC (bezmála 20 km vzdušnou čarou). Sestup byl o to více frustrující, že v poledne ze sedla Putěšestvěníků už jsme pohlíželi na deset kilometrů vzdálenou stěnu za trhající se oblačností…
Tomáš na nás čekal v BC kde chodil meditovat na krásné kopečky v blízkosti tábora. Bylo před námi rozhodnutí: buďto obětovat zbývajících 9 dnů pobytu v Kyrgyzstánu dalšímu, poslednímu, pokusu o vrchol … nebo se podívat po tom, co dalšího tahle úžasná země ještě nabízí. Ze společné vůle vzešla nakonec tato varianta ... pokračování.
Zpět na hlavní stránku | květen/červen 2003 |
Další informace: u.karel@gmail.com |
Účastníci: Karel Umlauf, Tomáš Umlauf, Ruda Klíma |